Popeleční středou začíná postní období, které vyústí v oslavu Ježíšova zmrt...
Ježíš šel do svého domova; učedníci šli s ním. Když přišla sobota, začal učit v synagóze. Mnoho lidí ho poslouchalo a v úžasu říkali: "Odkud to ten člověk má? Jaká je to moudrost, jež mu byla dána? A jak mocné činy se dějí jeho rukama! Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" A pohoršovali se nad ním.
Tu jim Ježíš řekl: "Prorok není beze cti, leda ve své vlasti, u svých příbuzných a ve svém domě." A nemohl tam učinit žádný mocný čin, jen na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A podivil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil. (Mk 6,1-6)
Bůh často mluví skrze naše nejbližší. Bůh si dokonce ke svému dílu vybírá i ty, co v očích tohoto světa - a ruku na srdce - i v očích našich, nejsou nic. A to proto, aby se nikdo před Bohem nemohl chvástat svými činy. Nazaretčané nechtěli uvěřit v Ježíše jako Mesiáše, protože ho znali, tedy alespoň si to mysleli.
Místo uznání toho, co mluvil a činil, zaměřili se na svou zkušenost z minulosti a popřeli ve svém srdci pravdu tím, že Ježíše v nové roli nepřijali. Neochota uvěřit svázala Ježíšovi ruce, takže nemohl tam učinit žádný mocný čin. On by samozřejmě velké znamení učinit mohl, ale i ten největší zázrak v takovém prostředí by se minul účinkem.
Dnešní den nás Bůh také osloví. Nečekejme někoho zvláštního, koho si on vybere pro své slovo. Bude to manžel nebo manželka. Děti nebo rodiče. Známí v práci nebo sousedé. Nějaký film nebo událost. Jde o to naslouchat a možná dát prostor uvažování, co mi ten druhý a Bůh chce říci. Nepodceňujme cesty Boží milosti, když se nám zdá, že jsou příliš všední. Mohlo by se nám stát, že přehlédneme samotného Boha, když on si pro své slovo použije naše nejbližší nebo všední události.
Pane Ježíši, otevři nám oči i uši naší duše, ať dokážeme rozeznat z běžných událostí tohoto dne tvé slovo, bez ohledu na to, kdo z našich bližních nám ho sdělí. Amen.