Maria - Matka ustavičné pomoci

Redemptoristé každým rokem sedmadvacátého června prožívají slavnost Panny Marie Matky ustavičné pomoci. Tento titul Panny Marie připomíná každému, že ona je dobrou a pečující Matkou, která kráčí vstříc svým dětem v různých životních situacích a těžkostech. Ona nečeká, až k ní lidé přijdou. Modlí se především za lidi hříšné, kteří na ni a na jejího Syna nemyslí. A když se k ní hříšník obrátí s prosbou a touhou změnit svůj život, radostně ho chce ve všem dobrém vyslyšet. Připomeňme si krátkou historii obrazu, který připomíná, že Panna Maria je naší Matkou ochotnou nám pomáhat a ještě blíže nás přivádět ke svému Synu Ježíši.

Ikona Matky ustavičné pomoci je jednou z nejrozšířenějších podob Panny Marie. K ní se obracejí oči mnohých lidí a díky její přímluvě zažívají ustavičnou pomoc. Tuto ikonu nalezneme v kostelech, kaplích, domech, krátce řečeno, na všech cestách lidského života, který je často poznamenán bolestí a smutkem.

Počátky historie této ikony se ztrácejí v mlhách dějin. Historikové se snaží, aby uvedli správné skutečnosti. Tuto práci ale komplikují dokumenty, které si navzájem odporují, dále různá lakonická tvrzení či protichůdné komentáře nejrůznějších interpretátorů.

Důležitá literatura, jež se týká Matky ustavičné pomoci, se začala psát až po roce 1866, po přenesení ikony do kostela sv. Alfonse v Římě. Tento kostel je postaven na místě, kde před tím stál kostelík sv. Matouše, který dal zbořit Napoleon a v němž byla ikona Matky ustavičné pomoci uctívána po mnoho století. Papež Pius IX. svěřil tuto ikonu redemptoristům, aby ji šířili spolu s úctou k Panně Marii stále pomáhající, po celém světě. Je jakýmsi paládiem této kongregace.

Podrobná historie ikony:

Popis obrazu

Podívejme se nyní zblízka na obraz. Je namalován na dřevěné desce technikou tempery. Deska je pravděpodobně z cedrového dřeva nebo z jiného jehličnanu. Podle jiných pramenů je to deska z ořechu. Ani na rozměry ikony není názor jednotný. Jedna část pramenů uvádí 52 x 41 cm, jiní tvrdí, že je velká 53 x 41,5 cm. Na zlatém pozadí vyniká postava Panny Marie, která drží na levé ruce dítě. Tvář Panny Marie je oválná, má barvu pšenice, olivové oči, černé obočí, jemný nos, malá ústa, dlouhé prsty. Je to východní typ ženské krásy. Mariina tunika je červená a na krku a v předloktí je lemovaná zlatem. Blankytný plášť se zelenou podšívkou je také protkán zlatem. Na čele Panny Marie svítí dvě hvězdy a je vidět i zelenavý čepec. Dítě má vlasy kaštanové barvy a trochu neproporcionální postavu. Je oblečeno do zelené tuniky a přepásáno červeným pásem. Plášť dítěte je hnědý a všechny šaty jsou protkávány zlatem. Z pravé Ježíšovy nožky visí uvolněný sandál.

Na ikoně jsou i dva archandělé, kteří drží nástroje umučení. Na pravé straně drží archanděl Gabriel v rukou, zakrytých pláštěm, kříž a hřeby. Na levé straně je v podobném postoji archanděl Michael, a drží nádobu, do níž je vloženo kopí a houba. U jednotlivých postav jsou nápisy, které popisují, koho zobrazují: Méter Theou - Matka Boží, Iesous Christos - Ježíš Kristus, Ho Archangelos Michael - archanděl Michael, Ho Archangelos Gabriel - archanděl Gabriel.

Původ ikony

Obraz Matky ustavičné pomoci pochází z Kréty, z největšího ostrova v Egejském moři. Tento ostrov díky své poloze sehrál v dějinách důležitou úlohu. Jeho poloha také způsobila, že byl v různých dobách pod nadvládou Řeků, Peršanů či Římanů. Křesťanství se na ostrově rozvíjelo už v prvním století. Podle tradice sem přišel svatý Pavel se svým žákem Titem, kterého zde zanechal jako biskupa. Křesťanství se na ostrově tak rozšířilo, že v 8. století měla Kréta už osm biskupství.

Naneštěstí se dostal ostrov pod nadvládu Arabů. Nové náboženství, které přinesli, tak ovládlo místní obyvatelstvo, že během 140 let nezbyla po křesťanství ani stopa. Arabská nadvláda na Krétě trvala v letech 823-966.

Vítězství byzantského císaře nad Araby mělo za následek, že dobyvatelé museli Krétu opustit. Po jejich odchodu se na ostrově začalo znovu probouzet křesťanství. Jednou z nejdůležitějších osobností této obnovy byl mnich Nikon. Misijní práce však šla velmi pomalu, protože obyvatelé si příliš osvojili muslimské zvyky.

Roku 1204 se ostrov dostal pod nadvládu Benátek a od té doby na Krétě vládl mír. Z Itálie sem přicházeli kupci, rytíři a řemeslníci. Velké slávy dosáhli "ikonopisci" - malíři ikon, historikové umění zde hovoří o benátsko-krétské škole. Ti malovali ikony, se kterými se setkáváme dodnes na balkánském poloostrově. Otcem této školy byl Theofanos Grece, ikonopisec italského původu, kterého Bettinie nazval "patriarchou ruského malířství". Základní tématikou této školy bylo vyobrazení Panny Marie bolestné. V tomto období vzniklo tolik ikon, že ještě dnes jich existuje více než sto.

Existuje sedm ikon Panny Marie bolestné podobných obrazu Matky ustavičné pomoci. Tyto ikony jsou připisovány nejznámějšímu umělci této školy - Ondřeji Ricovi, který žil v Gandii v letech 1421-1495.

Nabízí se nám otázka: Vznikla ikona Panny Marie, Matky ustavičné pomoci v benátsko-krétské škole, nebo je jiného původu?

Určitá fakta ukazují na to, že je ikona starší. Poukazují na to, že obraz Matky ustavičné pomoci byl namalován v Konstantinopoli nebo v jejím blízkém okolí dříve než v 10. století. Je možné, že se v polovině 10. století, čili na začátku obnovy křesťanství na Krétě, řízené mnichy, stal vzorem a inspirací pro benátsko-krétskou školu.

Od pradávna byla na Krétě v horách Lassithi uctívána ikona Matky Boží, nazývaná "Cardiotissa", jak o tom píše Flaminio Corner ve své knize "Svatá Kréta". Ten také při tom popisuje klášter baziliánů, který známý svou poutí k Panně Marii. V archivu v Benátkách se podařilo najít dokument, který se tohoto poutního místa týká. Je to záznam notářského aktu, vydaný Matteem Donatim a jeho radou a týká se výše jmenovaného kláštera a kostela. Dokument byl vyhotoven 11. září 1438, ale popisovaná událost se stala roku 1424.

Výzkumy ikony v tomto kostele dokazují, že současný obraz pochází z roku 1725. Z toho vyplývá, že původní ikona byla ukradena. Existují dvě verze krádeže, jedna vznikla na Krétě, druhá v Římě. V obou nacházíme trhliny. Jedni si myslí, že obraz Matky ustavičné pomoci je ikonou, která pochází z Lassithi, a že je to známá "Cardiotissa", druzí to popírají. Jestliže je na legendách alespoň zrnko pravdy, potom skutečně ikona Matky ustavičné pomoci pochází z Kréty. Dnes však už spor nevyřešíme.

Předobraz obrazu Matky ustavičné pomoci

Gerola, jeden z nejvýznamnějších znalců dějin Kréty, píše, že na tomto ostrově bylo mnoho uctívaných ikon. Nejvíce však byla uctívána ikona Matky ustavičné pomoci. Bylo to období, kdy věřící neobyčejně oslovovala postava Panny Marie bolestné, a proto byly často malovány obrazy s touto tématikou.

Na těchto obrazech byla k vidění Panna Maria, která se dívala do čí dítěti, které ji drželo kolem krku. Jinde se zase maloval obraz Panny Marie, která objímala Ježíše. Existovaly ale i jiné možnosti zobrazení tohoto tématu.

Všechny tyto představy vedou k jediné, která byla inspirací pro ikony Panny Marie, tzv. "Hodegetrie". Byla to nejznámější Madona tehdejší doby. Tradice říká, že ji namaloval sám sv. Lukáš. Tuto tradici potvrzují svědkové z konce 3. století, Ikona pochází z Antiochie, odkud pocházel i zmíněný evangelista. Biskup Theofil z Antiochie daroval tuto ikonu císařovně Eudexii, která tehdy putovala po svatých místech. Eudexie ji potom darovala sv. Pulcherii, sestře císaře Theodosia.

V první polovině 4. století byla ikona umístěna ve zvlášť k tomu vybudovaném kostele v Konstantinopoli, u tzv. cesty vítězů a odtud pochází i název Hodegetria. Věřící tam uctívali tuto ikonu mnoho století. Kroniky uvádějí mnoho zázračných událostí.

Roku 1204 dobyli Konstantinopol křižáci. Ikona byla nejprve umístěna ve velkolepém chrámu Hagia Sofia a později byla z bezpečnostních důvodů přenesena do malého kostelíka u kláštera Chora. Ztráta této ikony, nejcennějšího pokladu Východu, byla později považována za největší katastrofu všech křesťanů.

Roku 1453 turecký sultán Mohamed II. dobyl Konstantinopol. Jeho osobní stráž všechno pálila a ničila. Dodnes se zachovaly řecké zápisy, které vyprávějí o krutosti dobyvatelů. Janičáři zničili nejznámější ikonu Východu. Byla ztělesněním krásy, povzbuzující člověka k lásce a úctě k Matce Boží. Historikové říkají, že tato ikona předtím sloužila jako vzor pro ikonopisce. Byla vzorem i pro Matku ustavičné pomoci.

Otázka autorství je těžká. Existuje několik hypotéz a není lehké problém jednoznačně vyřešit. V 8. století navíc vznikla na Východě hereze ikonoklasmu. Ve jménu špatně pochopené teologie nastalo ničení všech obrazů a soch. Do této války se zapojili císařové Lev III. (725) a Michal V. (752), kteří vydali zvláštní dekrety, nařizující ničení ikon. Během trvání této hereze nesměli lidé uctívat ikony a umísťovat je na veřejných místech. Pronásledování bylo kruté a vyžádalo si i lidské oběti.

Když obrazoborecká válka skončila, vznikl nový směr malířství, který představoval utrpení Ježíše Krista a utrpení jeho Matky. Mělo to připomínat utrpení obránců ikon. Zastánci obrazoborectví byli tehdy přirovnáváni k Židům, kteří mučili Ježíše. Proto byly na ikony malovány atributy umučení, kříž, kopí a houba. V tomto období vzniklo mnoho ikon, které se daly ukrýt. Předpokládá se, že tehdy také vznikla ikona Matky ustavičné pomoci.

Někteří spojují tuto ikonu s vynikajícím ikonopiscem, mnichem sv. Lazarem, který byl své generaci dobře znám a ještě dnes je obdivován.

Můžeme říci, že ikona Matky ustavičné pomoci vznikla ve stínu nejznámější ikony Východu, zvané "Hodegetria".

Z Kréty do Říma

Koncem 15. století se na Krétě ikona Matky ustavičné pomoci ztratila. Dodnes nejsou známy motivy a okolnosti tohoto zmizení. Je však známo, že takovéto případy nebyly tehdy vzácností. Přes teritorium císařství Východu se přelévala turecká invaze. Města se, jedno po druhém, stávala kořistí nepřítele. Z obavy před muslimy byly nejznámější ikony vyváženy na Západ, do bezpečnějších míst. Stejným způsobem vyvezli Benátčané známou ikonu, která se nacházela v katedrále Panny Marie, Královny míru.

Ikonu Matky ustavičné pomoci "ukradl" jistý kupec, který pravidelně cestoval obchodně do Itálie. Nikdo není schopen říci, co bylo příčinou tohoto činu. Připouští se, že ho k tomu navedli obyvatelé jednoho ze dvou italských měst, která byla rivaly. Každé chtělo mít něco neobyčejného. Kupec tedy ukryl obraz mezi zboží a lodí jej vezl do Itálie. Cestou se zastavil v různých přístavech. Jistého dne se strhla bouřka a všem na lodi hrozilo nebezpečí. Jak námořníci, tak cestující se začali modlit k Panně Marii. Moře se utišilo a všichni byli zachráněni. Uznali to jako znamení zvláštní ochrany Matky ustavičné pomoci, jejíž ikonu vezli s sebou. Po roce plavby se námořníci dostali k římskému pobřeží. Do města vešli se zázračnou ikonou. Kupec si nejprve ikonu nechal doma a nepomýšlel na to, že by ji věnoval některému kostelu. Po určité době onemocněl a jeho zdravotní stav se den ze dne zhoršoval. Na konci života se se slzami v očích přiznal, že ikonu ukradl a prosil, aby ji po jeho smrti darovali některému z kostelů. Toto vyznání slyšel jeho přítel a ten složil slib, že vyplní vůli umírajícího.

Události však neprobíhaly tak hladce. Kupcova žena, očarovaná krásou ikony, se rozhodla, že si ji nechá. Uschovala ji ve své ložnici a pečlivě ji střežila, aby ji nikdo neodnesl. Ale přesto měla výčitky svědomí a ve snu ji napomínala sama Panna Maria: "Jestliže nedáš obraz do některého z kostelů, zemřeš." Žena byla tvrdohlavá a nechtěla o tom ani slyšet. I strážce kupcova tajemství zažil důkladné ponaučení. Nic se však nedělo. "Několikrát jsi odepřel mou prosbu, aby byla ikona odevzdaná. Jsi neposlušný. Je třeba, aby tě vynesli z tvého domu. Potom druzí najdou pro mě vhodné místo." Po několika dnech se konal pohřeb člověka, který slavně složil slib, že odevzdá obraz některému z kostelů.

Ale kupcova žena nechtěla ustoupit ani teď. Nepřesvědčila ji ani ztráta dvou životů. Znovu se jí zdálo, že Panna Maria se domáhá splnění své vůle. Používá přitom dítě, šestiletou dceru této Římanky. Jednoho dne, když byla dívka sama v místnosti, v níž se nacházela ikona, zpozorovala, že se nad ní sklání jakási krásná paní a říká: "Jdi a řekni své matce: Matka ustavičné pomoci vás upozorňuje. Protože nechcete ikonu darovat, zemřete." Dítě pospíchalo k matce a všechno jí vyprávělo. Ale matka byla i nadále tvrdohlavá a nic ji nedokázalo změnit. Když se však večer cítila nemocná, pochopila svou chybu. Darovala ikonu kostelu sv. Matouše.

27. března 1499 byl obraz v procesí přenesen do kostela sv. Matouše. Tehdy začíná veřejná úcta Panny Marie s titulem Matka ustavičné pomoci, která byla ve Věčném městě nazývána také madonou sv. Matouše.

Odkaz Matky v kostele sv. Matouše

Ikona Matky ustavičné pomoci byla uctívána v kostele sv. Matouše. Byl to jediný kostel, který byl tomuto apoštolu a evangelistovi v Římě zasvěcen. Počátky této stavby sahaly patrně do 3. století po Kristu. V dokumentech římské synody z roku 499 je vidět podpis Ondřeje, kněze od sv. Matouše. Další informaci o kostele máme z roku 1222, kdy byla u něj založena nemocnice. Roku 1477 převzali chrám augustiniáni. Od této doby až do zničení za Napoleonovy doby byl kostel sv. Matouše poutním místem Matky ustavičné pomoci. Poslední představený P. Filippo Crene zůstal spolu s několika spolubratry při kostele až do jeho zničení. Mezi nimi byl i bratr Agostino Orsetti.

Obraz Panny Marie, který se v kostele nacházel, vešel do dějin jako ikona Matky ustavičné pomoci. Od roku 1579, kdy byla dokončena obnova kostela sv. Matouše, byl nad jeho vchodem vidět nápis: "Nejsvětější Panně ustavičné pomoci a apoštolu a evangelistovi sv. Matouši." Po čase se kostel stal titulárním chrámem kardinálů. Existují historické zmínky o zázračné ikoně, která se v tomto kostele nacházela. Augustinián Mariotti píše roku 1533: "V tomto kostele byla za vlády Sixta IV. umístěna ikona, známá mnoha zázraky." Francesco del Soda v díle "Soupis kostelů v Římě" píše o kostelu sv. Matouše: "Nachází se tu ikona Matky ustavičné pomoci, před níž se děje mnoho zázraků."

Nebyla to jediná ikona Panny Marie v Římě, která se těšila úctě věřících. Prameny uvádějí, že ve Věčném městě bylo tehdy 140 zázračných ikon.

Právě proto vznikla Confraternia poutníků Panny Marie. Každé pondělí poutníci navštěvovali jinou ikonu. V sobotu se pravidelně pro Confraternii konala v jezuitském kostele Il Gesu pobožnost s kázáním a v pondělí poutníci navštěvovali ikonu, k níž byla v sobotu pobožnost. Kostel svatého Matouše navštívili 31. srpna 1715, o čemž svědčí historický zápis.

Kostel sv. Matouše stále více chátral. Augustiniáni se přestěhovali nejprve k sv. Eusebiovi, později potom do kostela S. Maria in Posterula. Spolu s nimi putovala i ikona Matky ustavičné pomoci. Staří mniši umírali a mladí o zázračné ikoně už nic nevěděli. To bylo jednou z příčin, proč ikona upadla do zapomenutí a kult skoro úplně vyhasl.

Papež Pius VI. byl na Napoleonův rozkaz vyvezen do Francie a Řím dobyla Napoleonova armáda. Velitel dobyvatelů, generál Barthire, přikázal zničit čtyřicet kostelů. V letech 1798-1799 byla zničena nemocnice, kostel sv. Matouše byl rozebrán a pozemek byl roku 1811 prodán. Ikonu Matky ustavičné pomoci umístili do klášterní kaple, v níž se mniši shromažďovali při modlitbě. Na zázračné události se zapomínalo.

Ze zapomenutí do kostela sv. Alfonse

Ke starému bratru augustiniánovi Agostinu Orsettimu přišel mladý chlapec, Říman Michele Marchi. Mnich mu vyprávěl dějiny ikony, která se nacházela v kapli. Bratr Agostino zemřel roku 1853. V témže roce přichází do Říma redemptorista, konvertita, P. Eduard Douglas spolu se svým spolubratrem P. Bruxie Quelasem. Oba hledají místo, kde by mohli vybudovat klášter, v němž by měli sídlit nejvyšší představení Kongregace Nejsvětějšího Vykupitele. Vybrali si místo u Via Merulana, přesně tam, kde stával kostel sv. Matouše. Postavili zde klášter a kostel, který zasvětili sv. Alfonsovi Liguorimu. Prvním představeným nově postaveného kláštera se stal P. Eduard Douglas.

Roku 1862 se během přátelského posezení hovořilo o tom, že v bývalém kostele sv. Matouše byla uctívána ikona, pocházející z Východu, která upadla v zapomenutí. Mezi účastníky rozhovoru byl i P. Michele Marchi, který k údivu všech začal vyprávět o svých setkáních a rozhovorech se starým bratrem Agostinem. "Vím, kde se nachází ikona, je vklášterní kapli augustiniánů, kam jsem často chodíval." V tom okamžiku se zrodila myšlenka, že obraz by mohl být umístěn v nově postaveném kostele sv. Alfonse.

V téže době, 7. února 1863, kázal jezuita P. Francesco Blosi o zázračném obrazu Panny Marie, která "před 70 lety zmizela ze světa". "Kdyby o ní někdo něco věděl, prosíme o informace," říkal kazatel.

Roku 1865 se k papeži Piovi IX. odebral nejvyšší představený redemptoristů, P. Mikuláš Mauron a prosil o darování obrazu, který se nachází v kapli augustinánů u S. Maria in Posterula. Papež si vyžádal dokument, který objasňoval dějiny obrazu. Po krátké době se přiklonil k prosbě generála kongregace. Augustiniáni obraz darovali, žádali jen jeho věrnou kopii, kterou si chtěli nechat ve své klášterní kapli.

V lednu 1866 byla ikona restaurována polským umělcem Leopoldem Nowotnym.

Před přinesením obrazu do kostela sv. Alfonse bylo uspořádáno slavnostní triduum a 26. dubna 1866 byla ikona slavnostně přinesena do kostela. Tímto okamžikem začala nová éra úcty k Matce ustavičné pomoci. Už roku 1866 vyšla kniha s názvem "La Madre del Parpetuo Soccorso", čili "Matka ustavičné pomoci". V ní najdeme dějiny a popis zázraků, spjatých s tímto obrazem.

Korunovace obrazu v kostele sv. Alfonse

Před obraz Matky ustavičné pomoci přicházelo mnoho lidí. Panně Marii svěřovali své duchovní i časné potřeby a odcházeli z kostela šťastni, protože prožili setkání s Matkou. Často dostali milost, o níž prosili, vyprávěli o tom dalším a povzbuzovali je k modlitbě k Panně Marii.

Sám kostel sv. Alfonse prožil mnoho významných okamžiků. Jedním z nich byl příchod papeže Pia IX. 5. května 1866, který způsobil redemptoristům neobyčejnou radost. V kostele se konaly různé pobožnosti, na nichž se shromažďovalo mnoho lidí. Množství milostí, jimiž Panna Maria obdarovala věřící a sláva obrazu se přičinily k tomu, že se brzy začalo uvažovat o jeho korunovaci. Papež Pius IX. vydal korunovační dekret, jímž korunovaci povolil. Samotný akt korunovace se konal 23. dubna 1867. Korunovatelem byl Mons. Antio Mattei. Druhý den bylo slavnostní procesí, jehož se zúčastnilo mnoho duchovních i věřících nejen z blízkého okolí kostela, ale i z celého Říma.

V dokumentaci ke korunovaci najdeme mezi jiným i dvě zázračná uzdravení. Hlavní postavou prvního byl P. Aurelio di Riparionsone z kameldulského opatství ve Frascati. "V září roku 1866 velmi těžce onemocněl. Choroba velmi rychle postupovala a nastaly komplikace. Lékaři zcela ztratili naději. Nemocný přijal poslední pomazání. Po tři dny za něj sloužili mše svaté před obrazem Matky ustavičné pomoci. Krize najednou pominula, ale teplotu měl až do konce prosince. Představený přikázal nemocnému, aby na Nový rok odsloužil mši svatou a důvěřoval Panně Marii. Lékař měl však jiný názor a nedoporučoval to. Jeden z přátel nemocného pospíchal do kostela sv. Alfonse. Našel tam P. Michele Marchiho, kterého informoval, že nemocný není schopen ani se postavit. P. Marchi mu daroval kousek obrazu Matky ustavičné pomoci. Nemocný to vypil s vodou a druhý den klidně odsloužil mši svatou. Teplota ustoupila a už se nevrátila."

Druhé uzdravení má podobný průběh. Obě potvrdila lékařská komise, která uznala i jejich pravdivost. V současnosti existují dlouhé popisy nejrůznějších uzdravení a obrácení. Jsou svědectvím ustavičné pomoci Panny Marie.

Kostel sv. Alfonse na Esquilině

Na římském pahorku Esquilino mezi dvěma slavnými bazilikami - San Giovanni in Laterano a S. Maria Maggiore - se nachází kostel sv. Alfonse. Je to trojlodní novogotická stavba, s výzdobou z italského mramoru a s bohatou polychromií. Stavba tohoto kostela začala roku 1855. Kostel je 42 metrů dlouhý a 14 metrů široký. Posvěcen byl 3. května 1859 kardinálem Konstantinem Patrizim. Výmalba je dílem Františka Dolidena a Michaela Stolze. Velká část původního mobiliáře však vzala za své při rekonstrukci kostela k 100. výročí přinesení obrazu Matky ustavičné pomoci.

V letech 1898-1900 byl kostel nově vyzdoben. Polychromie je dílem dvou bratří redemptoristů, Gerarda Knolserta a Maximiliána Schmalze. Kostel byl znovu renovován, když se stal titulárním chrámem kardinála Josefa Agilmara Rittera, biskupa ze Saint Louis v USA.

Existence kostela byla mnohokrát vážně ohrožena. 20. září 1870, když Garibaldi dobýval Řím, padlo na kostel i klášter mnoho střel, takže hrozilo úplné zničení komplexu.

Nová italská vláda nebyla kostelu příznivě nakloněna a tak vzniklo nové nebezpečí. Nejprve se myslelo, že je to anglický objekt. Když se však anglická vláda od toho distancovala, byl roku 1873 vydán kasační dekret. Tvůrce kostela a kláštera se snažil zachránit své dílo. Díky podpoře vlivných lidí se mu podařilo zahnat sílící nebezpečí. Byla to viditelná pomoc Matky ustavičné pomoci.

Francouzský velvyslanec ve Washingtonu, kníže de Nosilles, byl přeložen na zastupitelství v Římě. Ještě před jeho příchodem byla jeho manželka v jednom z washingtonských kostelů. Tam k ní přistoupila jakási žena a řekla: "Za několik dní odcestujete do Říma. Jděte do kostela sv. Alfonse, kde je uctíván obraz Matky ustavičné pomoci. Tam se za mně pomodlete." Velvyslancova žena nikdy o tomto kostele neslyšela, ale slíbila to. Jednoho dne jela kočárem po Via Merulana a všimla si malého kostela. Řekli jí, že je to kostel sv. Alfonse. Tehdy si vzpomněla na svůj slib. Zastavila kočár, navštívila kostel a všechno vyprávěla představenému. Slíbila, že tomuto chrámu pomůže a její pomoc byla vskutku potřebná.

Když se v tribunále diskutovalo o otázce kasace, byl vydán výrok, že kostel sv. Alfonse má mezinárodní charakter, což jej uchránilo před likvidací.

Další dějiny kostela jsou už méně dramatické. 50. výročí přenesení obrazu se slavilo roku 1916, uprostřed války. Slavnostního tridua se zúčastnili kardinálové, sídlící v Římě. 100. výročí se slavilo po II. vatikánském koncilu, v roce 1966. Při této příležitosti napsal papež Pavel VI. všem ctitelům tohoto obrazu zvláštní apoštolský list. Při 125. výročí přenesení milostného obrazu navštívil kostel a ikonu papež Jan Pavel II., velký ctitel Matky ustavičné pomoci.

Rozvoj úcty k Matce ustavičné pomoci

Kult Matky ustavičné pomoci se rozvíjel po celém světě. Zásluhu na tom mají redemptoristé. Velkými ctiteli Matky ustavičné pomoci byli i biskupové, diecézní kněží, řeholníci i laici.

Redemptoristé postavili více než 100 kostelů zasvěcených tomuto mariánskému titulu. Během misií a exercicií přinesli obraz i do mnoha jiných kostelů. O ikoně bylo vydáno více než 900 publikací.

První věrnou kopii římského obrazu daroval P. Eduard Douglas kostelu redemptoristů Bishof Eton už v květnu roku 1866. Krátce na to se dostalo do světa dalších 10 kopií. Během několika let už to bylo více než 200 kusů. Před těmito kopiemi se tvořily nové pobožnosti. Roku 1871 vzniklo u kostela sv. Alfonse Bratrstvo, později Arcibratrstvo Matky ustavičné pomoci, které se rozšířilo po celém světě.

V kostele sv. Alfonse v Saint Louis v USA vznikla v roce 1928 nová pobožnost k Matce ustavičné pomoci, nazvaná později Ustavičná novéna. Tvůrcem této pobožnosti byl redemptorista P. Ondřej Browne. Novéna byla každé úterý. Skládala se z kázání, písní, proseb a poděkování, písemně podaných věřícími. Pobožnost se rychle šířila po celém světě. V Evropě se poprvé slavila roku 1943 v Irsku pro americké vojáky.

Kostely s kultem Matky ustavičné pomoci jsou dnes po celém světě. Jsou to zpravidla kostely, v nichž pracují redemptoristé. Významnými poutními místy se staly: Bussolengo u Verony v Itálii. Puchheim v Rakousku, Roules v Belgii. Největší poutní místo Matky ustavičné pomoci v Americe je v Bostonu v USA.

Největší kult Matky ustavičné pomoci vůbec je na Filipínách. V hlavním městě Manile, na předměstí Baclaran, stojí národní katedrála Matky ustavičné pomoci. Obrovská bazilika je 106 metrů dlouhá a vejde se do ní 12.000 věřících. Katedrála je několikrát denně zcela zaplněna při pobožnosti Ustavičné novény.

V Čechách se můžeme s ikonou Matky ustavičné pomoci setkat ve všech kostelech, kde redemptoristé pracují. Zvlášť hezky upravená je ve stříbrném moderním oltáři na Svaté Hoře. Titul Matky ustavičné pomoci nese kostel redemptoristů v Praze v Nerudově ulici.

Papežové - ctitelé Matky ustavičné pomoci

Ikona Matky ustavičné pomoci uctívaná v Římě a na mnoha jiných místech se přičinila, že papežové 19. a 20. století mnohokrát vyjadřovali svou zbožnost a lásku k Panně Marii tímto titulem. Papežové ikonu znali a využívali mnoha příležitostí, aby povzbudili Boží lid k úctě a modlitbě před ní.

Papež Pius IX. dostal od generála redemptoristů P. Mikuláše Maurona kopii obrazu Matky ustavičné pomoci, kterou měl ve své domácí kapli. Schválil Arcibratrstvo Matky ustavičné pomoci a sám se stal jeho členem. Biskupovi z Kréty poslal kopii obrazu.

Lev XIII., papež růžencových encyklik, viděl v ikoně Matky ustavičné pomoci možnost ekumenických vztahů s pravoslavím.

Svatý Pius X. obraz Matky ustavičné pomoci velmi dobře znal z práce redemptoristů v Bussolengu u Verony, kde je veliké poutní místo. Sám byl členem Arcibratrstva Matky ustavičné pomoci.

Benedikt XV. zval do Říma při příležitosti 50. výročí přenesení ikony poutníky. Dovolil, aby se v loretánských litaniích ve všech kostelech redemptoristů mohla modlit invokace "Matko ustavičné pomoci, oroduj za nás:"

Také Pius XII. pečoval o pobožnost k Matce ustavičné pomoci. Zvláště myslel na všechny odloučené, kteří se modlili před tímto obrazem.

Sv. Jan XXIII. se už jako bohoslovec často modlil před ikonou Matky ustavičné pomoci. Za svého duchovního rádce si vybral P. Francesca Pitocchiho, který bydlel při kostele sv. Alfonse.

Pavel VI. napsal při příležitosti 100. výročí přenesení ikony Matky ustavičné pomoci generálnímu představenému redemptoristů zvláštní dopis, v němž se nacházejí následující slova: "Vzpomínka na události před 100 lety je příležitostí k růstu vaší pobožnosti k Matce ustavičné pomoci, jejíž ikona je už 100 let ve vašem vlastnictví, jako nejlepší Matky a Patronky... Svatý titul, kterým je nazývána Panna ustavičné pomoci, je skutečně tím titulem, který vyhovuje přáním koncilu, protože krásným způsobem vyjadřuje starost Matky Boží o církev, která působí a trpí na zemi."

Jan Pavel II. byl také velikým ctitelem Matky ustavičné pomoci. V Manile, v bazilice Matky ustavičné pomoci, zasvětil celý Dálný Východ a všechny problémy církve Panně Marii. Během všech svých vystoupení povzbuzoval a vyzýval k mariánské úctě a zbožnosti.

Tento letmý pohled na výpovědi papežů posledních století nás staví před skutečnost, že úcta k Matce ustavičné pomoci vyhovuje potřebám církve, která chce spojit všechny lidi dobré vůle.

P. Stanislav Přibyl