Ježíš vystupuje po završení díla vykoupení na nebesa do slávy svého Otce.
Ježíš řekl svým učedníkům: "Není možné, aby nepřišla pohoršení; běda však tomu, skrze koho přicházejí. Bylo by pro něho lépe, kdyby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl k hříchu jednoho z těchto nepatrných. Mějte se na pozoru! Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu. A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!" (Lk 17,1-6)
Apoštolové řekli Pánu: "Dej nám více víry!" Pán jim řekl: "Kdybyste měli víru jako zrnko hořčice, řekli byste této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře´, a ona by vás poslechla." (Lk 17,1-6)
Někdy můžeme být v pokušení ztrácet víru v církev jako v Boží společenství, když se v církvi dějí různá pohoršení. Každý hřích, i ten neskrytější, zasahuje bolestně celé mystické tělo Kristovo. Tedy i naše hříchy jednou vyjdou na povrch, pokud se z nich nevyznáme Bohu.
Za ty, kteří vytvářejí velké pohoršení v církvi se máme modlit, aby jim Bůh daroval milost obrácení, pokání a mohli být uzdraveni Kristovou krví. My sami se nechováme, jak by bylo potřebné na křesťany. A také my potřebujeme Boží smilování.
Odpusťme dnes všem, kteří se proti nám provinili. Nastavme své srdce na proud Ducha svatého, aby nás připravil na odpuštění druhým ještě než přijdou s prosbou o odpuštění.
Abychom mohli dále věřit, že církev kromě lidské tváře má i tu božskou, potřebujeme zvláštní milost. Abychom uvěřili v nekonečné Boží milosrdenství, které se může projevit i k největším hříšníkům (a tím každý z nás často je) - k tomu je nutná Boží milost, nezasloužený dar.
