Ježíš vystupuje po završení díla vykoupení na nebesa do slávy svého Otce.
Maria se vydala na cestu a spěchala do jednoho judského města v horách. Vešla do Zachariášova domu a pozdravila Alžbětu.
Jakmile Alžběta uslyšela Mariin pozdrav, dítě se radostně pohnulo v jejím lůně. Alžběta byla naplněna Duchem Svatým a zvolala mocným hlasem:
„Požehnaná jsi mezi ženami a požehnaný plod života tvého! Jak jsem si zasloužila, že matka mého Pána přišla ke mně? Vždyť jakmile zazněl tvůj pozdrav v mých uších, dítě se živě a radostně pohnulo v mém lůně. Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána!“ (Lk 1,39-45)
Duch svatý v našem životě působí proměnu našeho srdce. Používá přirozené události a znaky, aby naše nitro zachytilo jeho jemné a pevné pozvání k lásce, která nehledá sebe a dokáže se sdílet s radostí. Maria spěchala posloužit své příbuzné. Zvěstování ji neuzavřelo na lidi. Alžběta poznává ve své příbuzné Marii matku Vykupitele světa. Její hluboká zkušenost s Bohem ve vyslyšené modlitbě o dar dítěte se spojila se zkušeností jejího syna, který svými radostnými pohyby v jejím těle vyjádřil tajuplné vnímání blízkosti Spasitele.
Nehledejme zvláštnosti, duchovní zážitky nebo přehnané náboženské emocionální vytržení. Duch svatý působí přímo v naší přirozenosti a nejčastěji používá znaky, které běžně můžeme vnímat. On nám dává rozeznat, co nám skrze přirozené jevy chce sdělit. Buďme vnímaví na jeho přítomnost a všímejme si všechna znamení jeho lásky. Skrze víru se tak přiblížíme k Bohu jako Maria a Alžběta. Navíc - Bůh nás zahrne radostí, kterou nám nikdo nevezme.