Ježíš vystupuje po završení díla vykoupení na nebesa do slávy svého Otce.
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka“. A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. (Jan 19,25-27)
Když rozjímáme nad tajemstvím utrpení Panny Marie, která se dívala na umírajícího Syna, můžeme spojit její utrpení s naším. Zvláště mějme na paměti bolest a snášené zlo od druhých. Utrpení, které na první pohled nemá smysl.
V životě přicházejí také chvíle, kdy jsme bezmocní vůči veškerému utrpení, které se kolem nás, nebo v nás děje. Tehdy přichází důležitá chvíle, kdy Kristus chce svým utrpením proniknout to naše, sjednotit se s námi v nejhlubší podstatě našeho bytí a prozářit nás mocí své lásky, která ho na kříži držela.
Zároveň v těchto důležitých chvílích, které na první pohled postrádají smysl, máme přijmout Marii, Boží Matku, za svou Matku. V těchto bolestných chvílích nás totiž ona obzvláště přijímá za své syny a dcery.
Přijetím Ježíšova kříže, nějakého trvalého životního utrpení nebo ztráty, přijímáme zároveň moc Ježíšovy lásky a zároveň jeho Matku za naši Matku. Panna Maria nás bude chránit, povede nás po bezpečné cestě až k naplnění celého našeho života.
Maria, stůj při mně, zvláště ve chvílích nesmyslného utrpení a v hodince mé smrti. Amen.