Ježíš vystupuje po završení díla vykoupení na nebesa do slávy svého Otce.
V dnešní době pokračuje renesance pěších poutí ať už do mariánských svatyní nebo na jiná místa, která v sobě nesou silný historický i současný poklad tajemné přítomnosti Boží a jeho moci. Zdá se, že putování je jakousi “zbožnou turistikou”, kdy si člověk v přírodě vyčistí hlavu. Na jedné straně je pravdou, že pěší chůze je jedním z nejzdravějších pohybů, nicméně pouť v sobě nese zaměření duše k Bohu, kdy člověk propojuje vnější putování těla ke “kráčení duše blíž k Bohu”, kdy jakoby duše putuje v krajině svého tajemství ke svému Původci. Je to čas, kdy poutník nesetrvává ani v malebných a lákavých “oázách”, které potkává na cestě, ale putuje k jádru svého bytí, k cíli, kterým už není navenek nějaký chrám nebo náboženský symbol, ale Bůh sám. Důvody k pěší pouti jsou samozřejmě i další, ať už má pouť charakter kající, oslavný nebo děkovný. Vraťme se tedy k dospívajícím Janu Hofbauerovi.